Kartářka Marie je nejenom skvělá odbornice na výklad karet, ale jako každý spirituální člověk je vnímavá vůči svému okolí. Toto je její nedávný postřeh.
Příběh kartářky Marie
Byl páteční listopadový podvečer. Jela jsem pražskou tramvají a přesouvala jsem se poměrně daleko jednou tramvají. Nebyla jsem moc pozorná k dění okolo sebe, ale najednou jsem si povšimla mladé ženy, která také do vozu přistoupila. Byla celá zahalená do teplé šály, na hlavě kapuci.
To asi bylo nejvýraznější, potom jsem si povšimla, jak jí oděv k sobě moc neladí. Různé nesourodé barvy, materiály a vzory. Přes rameno kabelu. Dále nešlo přehlédnout, že do tramvaje přišla neobutá. Nohy měla celé červené, řekla bych namrzlé, když pozvedla nohu, byla vidět špinavá, černá ploska nohy. Druhá bez pochyby vypadala shodně.
Najednou mě to vytrhlo z relaxovaného stavu a dostavil se myšlenkový chaos. Proběhlo najednou mou myslí nepočítaně myšlenek s různými podněty. Co to mladé žene přináší, chodit neobutá. Prahou, jejím centrem a v charakteristickém listopadovém počasí? Samozřejmě jsem se mohla mladé ženy zeptat, ale dopředu jsem to zavrhla. Jednak se s určitou reakcí setkává a možná si tím vynucuje pro sebe potřebnou pozornost okolí.
Rozhodně byla nepřehlédnutelná a jasně dávala svým zevnějškem najevo svou účast na duchovní cestě. Snad jí to dodává na sebevědomí. Musím se přiznat, že jsem nebyla připravena na případnou přímou odpověď s přednáškou, jak je to zdravé, duchovní, návrat k přírodě, přirozenosti atd. Z jejího výrazu a energie čišel jistý druh fanatismu. Na to jsem nebyla připravená se setkat. Rozhodně jsem to nevyhodnotila, jako adekvátní k dané situaci, tj. oslovit dámu a zeptat se proč zrovna toto.
Za několik stanic žena vystoupila, ale moje mysl měla o čem přemýšlet i nadále. Je pravdou, že jsem odpověď na její životní styl přímo nenašla, ale nemyslím si, že je to prospěšné. Podobným způsobem nahlížím i na muže, kteří i v zimě nosí krátké kalhoty. Ano, je to můj náhled, třeba jednou pochopím, v čem je to výhodné, zdravé a tělu prospěšné. Zatím tomu nerozumím a v podstatě to odmítám. Je pravda, že každý máme svobodnou volbu, jak se k sobě chováme a rozhodujeme o kvalitě života ve všech formách.
Ano, nikoho tím žena neobtěžovala, nezatěžovala, jenom dávala najevo svou jinakost, odlišnost. Předpokládám, že potřebovala a potřebuje světu dávat najevo svou odlišnost, předpokládám, že se chce lišit. Zvolila si svůj způsob k tomu. Ale otázka je, chce se opravdu lišit, nebo jenom chce zapadnou do určité komunity? Kopíruje určitý vzor?
Jsem z generace, která skutečně v létě o prázdninách u dědy na vesnici nevěděla, co jsou boty. Výjimkou byla cesta do lesa. Bylo to velmi osvobozující chodit po louce, pěšinách a v přírodě bosa. V lese, když jsme našli místo, kde byl mech, tak jsme se vyzuli a také v mechu běhali. Je to nezapomenutelný dojem z dětství. Jako to, když jsme se ráno probudili a šli na zahradu a běhali tam v rose. Myslím, že to bylo něco přirozeného, nebo jsem to tak vnímala. Chodili tak dospělí, jako děti bez rozdílu, zda jsou věřící či nikoliv. S podzimem, však přicházelo samozřejmě to, že jsme se obouvali. Malí, jako dospělí.
I během svého života jsem na to nezapomněla a byla-li vhodná příležitost chodit někde bosa, dělala jsem to. Dělám to. Ale nepreferuji chodit takto ve městě, po znečistěných chodnících apod. Také na různých esoterických akcích vidím, že si lidé dají do šatny boty a chodí po chodbách, v sále bosi. Přemýšlím, co jim to asi přináší? Domnívám se, že má smysl chodit bos venku v čisté přírodě, kde mohu načerpat zemskou energii. Zakotvit se víc. Uzemnit se, spojit se se zemí. Harmonizovat první základní životní čakru. To ano.
Sama v letních měsících, když chodím venku jenom v lehké obuvi, tak ihned po návratu domů si jdu opláchnout nohy, abych si domů nezanášela nepříjemnou, snad negativní energii právě z prašných městských ulic. Vůbec si neumím představit, že bych si z domova vyšla na nákup bosa.
Opravdu mi to dělá problém si to představit, natož tak činit.
Když se vrátím k té mladé bosé ženě, zajímalo by mě, co na to její tělo, ženské orgány. Je pravda, že její mysl bude s tím srozuměná, že bude přeprogramovaná, že necítí na nohách chlad, ale pokožka jejích nohou tomu nenasvědčovala. Domnívám se, že dokáže potlačit pocit chladu, ale to neznamená, že její tělo chlad nevnímá. Vždyť se to pravděpodobně někde ukládá. Pokud by skutečně byla odolná chladu, proč měla kapuci a velkou šálu, rukavice? Byl to jenom módní doplněk pro kontrast? Přemýšlela jsem i o tom, kolik času jí zabere, než si umyje doma nohy, aby byly skutečně čisté. Hledala jsem smysl tohoto počínání.
Mnoho mých souvisejících otázek zůstane nezodpovězených. Třeba mi čas ukáže, co je prospěšnější. Zda boty do města a chladného počasí, nebo bez nich a všude. Snad je to určitá vývojová fáze na duchovní cestě. Vše je možné. Nepopírám to. Sama preferuji praktikování toho, co víme, že je pro nás prospěšné. Ano, někdy to může být rozpoznáváno pokusným způsobem, tj. pokus omyl, ale to bude k poznání patřit. Omyl lze napravit, chceme-li.
A nemyslím si, že nám prospěje jenom citace některých zaručených duchovních pouček, pózování, kopírování určitého vzoru, prezentování čehosi, co je momentálně moderní, obdivovat určité vzory.
Prospěšnější je, že se naučíme naslouchat svému nitru. Prospěje nám, že jsme sví, přirození, poznáváme svou jedinečnost a jsme tolerantní k druhým. To ale vyžaduje práci na sobě, určitý druh sebe překonávání. Tyto postupy a principy ke skutečné práci na sobě samých, patří. Tak jsem se to učila já od svých učitelů. Děkuji, že jsem takové potkala.
S láskou kartářka
Marie
Kartářka Marie
Láska na první pohled
Karta Viselce a splněné výklady z karet
Jak vše propojit? Postřehy kartářky Marie ze světa ezoteriky
Příběh k zamyšlení: Bosá paní v pražských ulicích
