Po delší odmlce jsem si udělala zase čas na článek pro vás. Příběh, o kterém chci psát, začal o Štědrém dnu. Byla jsem o Vánocích na návštěvě u dcery a její rodiny. Už jsem psala v minulém článku o jejích dětech, mých vnoučatech. Tento příběh, je opět o vnoučkovi, který miluje kamínky. Ty jsem mu vozila vždy, když jsem přijížděla na návštěvu. (bydlela jsem ve městě cca 250 km daleko, ale už jsem se přestěhovala, to byl i důvod, mé odmlky)

To, že máme vnitřní moudrost v sobě od narození, víme. Naše duše ví, proč se inkarnovala, co je v jejím plánu se naučit a jaké k tomu má možnosti. Od narození je vhodné k dětem přistupovat s láskou a vnímat jejich přirozenost, respektovat je. Děti od nás dospělých potřebuji jenom pomáhat s tím, co zatím neumějí. Nepotřebují vychovávat podle našeho obrazu, ale potřebují respekt, pomoc, pochopení. Oni vědí, co potřebují, co jim prospěje. Najdou si řešení, pokud jim to dovolíme. Dokladem je i příběh mého vnuka, o kterém se chci rozepsat více. Je to šikovný kluk, ale má trocho problém s koncentrací, má náznaky hyperaktivity. Příběh je o tom, jak si našel pro sebe řešení. Začalo to na Štědrý den.

Sváteční rituály

Každá rodina má svůj vyhovující rituál, jak to u nich doma v tento den probíhá. Je tomu i v rodině mé dcery. Příprava na štědrovečerní večeři a rozdávání dárků, byla v plném proudu. Vnuci jsou ještě malí, tak rozdávání dárků probíhá odpoledne, aby měli čas si ještě s dárky pohrát, než půjdu spát. Ale pod stromeček někdo ty dárky musí dát. Předchází tomu vycházka, kdy dcera děti zabaví a jdou na procházku. Nepozorovaně dárky pod stromeček dává zeď, ale nemůže to trvat moc dlouho, aby si děti neuvědomovaly, jak dlouho taťka hledá rukavice, čepici, protože na vycházku jde celá rodina. Její součástí je také cesta do blízkého kostela, odkud si odnášejí domů světlo z Betléma. Do kostela pro něj, jsem měla jít já s vnučkou a dcera, vnuci a zeď, že počkají venku, před kostelem. Vnučka se mnou nechtěla, tak šla dcera, ale najednou se oba vnuci, dvojčata rozeběhli, že půjdou také. Držela jsem každého za jednu ruku a dcera měla připravenou svíčku. Dvojčata chtěla, že se podívají na světýlko. Časově to vyšlo, že se zrovna scházeli věřící k odpolední mši. Kostel se už zaplňoval. Dcera zapálila svíčku, kloučci se podívali na světýlko a vedla jsem je ven z kostela. Ten vnuk, co má tak rád kamínky, najednou říkal, „babičko, kam nás vedeš“? Vysvětlovala jsem mu, že světýlko už máme, tak že jdeme ven za ostatními a že už půjdeme domů. Vnuk se po kostele rozhlížel, nechtělo se mu ven, i když do kostela přicházelo neustále mnoho lidí. Po chvilce, co si letmo kostel prohlédnul, svolil, že půjdeme ven. Až o svátcích jsem dceři řekla, že vnouček nechtěl z kostela, tak aby si našla čas, kdy je kostel otevřený a aby se tam šli znovu podívat. Vnouček by si mohl v klidu prohlédnout kostel. Domnívám se, že víc ho zaujala tamní atmosféra, energie. Protože to na něho tak zvláštně zapůsobilo, bylo to vidět v jeho výrazu. Musím připomenout, že vykazuje prvky hyperaktivity. Domnívám se, že atmosféra v kostele ho dostala do klidu, do stavu Alfa hladiny. Chtěl si to užít, protože jinak s koncentrací má trochu problém. Musí ho něco velmi silně zaujmout, potom se koncentruje a prožívá. Také intenzivně.

Cesta k betlému

Vánoční svátky uplynuly a nastaly prázdniny pro děti a ty je vhodné využít k aktuálním akcím. V centru města v kostele je po renovaci vystaven o vánočním čase vzácný historický betlém. Jesličky jsou pohyblivé, a tak apoštolové a všichni co nesou dary Ježíškovi, se noří do jeskyně, kde je scéna narození Páně. Městečko je osvětlené a v pohybu jsou i další figurky. Je to krásné dílo.

Pamatuji si maketu betléma z dětství a vždy jsme se na něj všichni těšili, až zase o vánočních svátcích bude v kostele vystaven. Ale události v sedmdesátých létech tomu moc nepřáli, tak byl betlém na dlouhá léta někde schován. Potom se několik let opravoval kostel, takže se po mnoho desítek let opět renovované jesličky vrátily do kostela. I moje děti ho viděli prvně. Celá jedna generace o tuto památku byla ochuzena.

Domluvila jsem se s dcerou, že bych ráda, aby tradice přetrvala a aby se s vnoučaty do kostela vždy na betlém došla podívat. Tak se stalo. Vnuci se na betlém dívali se zaujetím. Vnučka se podívala, ale ta si našla zase jinou zajímavost. Zpěvník. Listovala v něm, četla, jaké písničky, hlavně koledy tam jsou. Dcera potom chtěla, že projdeme kostel, aby se tam vnouček porozhlédnul. Mnoho co viděl, ho zaujalo. Křtitelnice, zpovědnice, oltáře, varhany a nejvíce vyobrazená „křížová cesta“. Dcera mu vyprávěla, zodpovídal, co věděla. Já jsem s vnučkou a druhým vnukem už šla ven před kostel. Čekala jsem, až si to všechno projdou. Nakonec to prošli třikrát.

Křížová cesta

Jak šly dny, stále si na to vnuk vzpomínal, vyprávěl si, co v kostele viděl. Opakoval příběh zobrazený na obrazech „křížové cesty“. Ptal se mamky, kdy se tam zase půjdou podívat. Dcera to naplánovala, že ještě do 6. ledna návštěvu zvládnout. Prožitek byl opět silný, intenzivní. To už jsem tam s nimi nebyla. Vím, že s pravidelností, když je vnučka na hodině hudební výchovy, že dcera s vnuky chodí do kostela. Na přání vnuka. Užívá si tam ticho.

O jarních prázdninách jsem s dcerou a vnoučaty šla na výstavu věnovanou venkovu a velikonočním zvykům. Tak tam to zase byla další inspirace pro vnoučka. Viděl tam různě provedené výjevy z „křížové cesty“. Například vyrobená z kukuřičného šustí, nebo malba na skle apod. A v knihovně našel podobnou knihu, tj. věnovanou velikonočním tradicím a zvykům. Každý večer místo pohádky mu to dcera čte, druhému vnukovi čte pohádku. Problém nastával, když se blížilo, že se bude muset kniha vrátit. Dceři se podařilo knihu objednat, tak jí má vnouček stále k dispozici. Už to všechno umí zpaměti. „Čte“ si sám. Co všechno prožívá, nevíme, ale výsledek je velmi příznivý. Vnouček se naučil koncentraci, je klidnější, pohodový. Našel si, co mu pomáhá. Moudrost duše se projevila.

Krásné dny, vaše Marie.