Dva andělé, žena spěchající do práce a příkré schodiště.
- Postrč ji, říkám, postrč ji trochu!
- Vždyť ty schody jsou strašlivě příkré, upadne a přizabije se na nich!
- Dám jí záchranu, jenom si zlomí nohu!
- To je hloupost, vždyť ta ženská spěchá do práce, už tři dny po sobě přišla pozdě!
- No, a teď ještě bude nejmíň tři týdny na nemocenské. To ji pak vůbec vyhodí.
- Ale to nejde, co bude dělat bez práce, přijde o slušný plat!
- Postrč ji, říkám ti, pak ti to vysvětlím, postrč ji trochu!
Stejní andělé, silnice, dvě ženy ve služebním autě, velká rychlost.
Před osobním autem jede valník naložený kládami.
– Shoď tu kládu, netahej ji jen tak!
– Ta kláda může zabít, zvlášť v té rychlosti! Když jim vletí do čelního skla, bude po nich – a mají děti!
– Shoď to, já ji odkloním, jen se polekají.
– Ale proč, proč je chceš polekat?!
– Není čas, pak ti to řeknu, hned za zatáčkou je plakát „Čekají vás doma!“, to už se z leknutí otřepou, připoutej jejich pozornost k tomu plakátu, ať zastaví.
– Obě pláčou, volají domů, to je tak surové!
Korporátní večírek. Dva andělé, muž se snubním prstýnkem na ruce a dívka.
- Ať se ještě napije.
- To stačí, už je opilý, hele, jak po ní kouká!
- Nalej mu ještě, ať pije!
- Má doma ženu a dvě děti, vždyť už se vůbec neovládá a zve tu holku do hotelu!
- Tak ať – a ona ať souhlasí!
- No tak to máš – souhlasila, odcházejí, to je prostě hrůza! Jeho žena se to dozví a rozvedou se!
- Tak tak, bez hádek to nepůjde. Tak to taky bylo myšleno.
Západ slunce, dva andělé.
- Tohle je teda práce, samý stres!
- Ty jsi první den na téhle úrovni, co? Tohle už je takový level, učení stresem, kamaráde, na první úrovni se učí knihami a filmy, ale tady už máme ty, kterým knížky nepomůžou. Musíš je z vyježděných kolejí vyhodit stresem. Jinak se nezastaví a nezamyslí. Proč žijou, jak žijou…
Ta první žena, zatímco bude doma sedět se zlomenou nohou, se vrátí k šití. Až ji vyhodí, už bude mít pět zakázek a vyhazov jí ani nezkazí náladu. Dřív, když byla o dost mladší, už to dělala a byla to paráda! A teď už deset let odkládá návrat k tomu, co jí baví, v čem je dobrá, říká si, že sociální jistoty jsou sociální jistoty, je to víc, než duševní pohoda a spokojenost. Přitom jí šití vynese víc a jak bude spokojená!
Z těch dvou žen, co na silnici plakaly, dá jedna za týden výpověď. Dojde jí, že její místo je doma u dítěte a manžela a ne aby kvůli práci žila týdny po hotelích v cizích městech. Narodí se jí druhé dítě, bude studovat, stane se psycholožkou – ti spolupracují s první úrovní.
A co ta nevěra? Copak ta může být užitečná? Vždyť to rozvrátí rodinu!
Rodina? Tam dávno žádná není! Žena zapomněla, že je ženou, muž po nocích pije, věčně se hádají, jeden druhého vydírá dětmi. To bude dlouhý proces. A bolavý. Ale každý z nich se zamyslí, žena začne číst ty vaše knížky a uvědomí si, že úplně zapomněla na ženskost. Naučí se s mužem komunikovat jinak…
- A podaří se tu rodinu zachránit?
- Šance tu je. Všechno bude záležet na té ženě!
- To je teda práce!
- Zvykneš si, má to výsledky! Jak člověka vyženeš z jeho pohodlíčka, hned se začne hýbat! Většina lidí je tak založená.
- A co když to nepomůže?
Je ještě třetí úroveň, tam se učí ztrátami. To už je o něčem úplně jiném…
To se jen zdá, že za všechno se dá platit penězi.
Za všechno důležité se ve skutečnosti platí kousky duše.
Z knihy Iriny Seminové „Čas zázraků“.
S láskou, Božena