Nedávno jsem byla ve svém oblíbeném květinářství a vybírala jsem tam starožitné  vánoční ozdobičky na stromek. Ráda tam kupuji květiny, protože mi nosí do domu štěstí. Synové majitelky mi něčím připomínají mé vlastní syny. Mají přímý a laskavý pohled, zračící ochotu a dobré srdce.  Teď, když byla složitější doba, jsem tam chodívala nakupovat záměrně. Když jsem měla možnost trochu vydělávat já, chtěla jsem podpořit i ty, kteří na tom tak být nemuseli. Vloni měli dokonce zavřeno půl roku, chtěli to položit a pak si to převzali ti kluci a paní se v nejisté době, protože je architektka, nechala zaměstnat na stavebním úřadě.

Vánoční ozdobičky má pověšené na změti všelijak pokroucených větvích čehosi celý rok. Ta patina je nefalšovaná. Promícháno starými uschlými kyticemi a voňavými živými květy v prostorách s obloukovým stropem, kde měli místní obchodníci krám již od nepaměti. Už jenom návštěvou toho místa krmíte snad všechny smysly. Ty ozdobičky jakoby ke mně najednou mluvily: jde bída…! To bych tady nikdy nečekala. Poněkud jiná zpráva, než ty předchozí. Vždy na nich něco bylo. Teď to znělo, jako varování. Dokončila jsem nákupy, šla pod Karlův most a tam udělala své tajné rituálky, abych nepříjemnou předtuchu zahnala a věci změnila.

Další mé kroky vedly přes Kampu kolem Trnkovy vilky, mlýnského kola a francouzské ambasády směrem k nám nahoru, ještě přes Prokopskou ulici. Najednou jsem uviděla za výlohou další staré ozdobičky. Ten obchod už skoro zavírali. Je v místě bývalého kostela a ten  v místě původní pohanské svatyně.

Sháněla jsem nějaký dárek pro svou kamarádku Emily, která měla na druhý den přijít. Co jí vzít? Co chce, to si může koupit, ale jsou dary, které mohou mít cosi navíc. Doposud mi k ní nikde nic nepadlo do oka. Vždy, když jsem si představila ji a tu věc, řeklo mi to, že to není ono. Obchod už byl vlastně zavřený, ale majitelka mě ještě nějakým hnutím osudu pustila dovnitř. Nelitovala.

V  zadní části obchodu, v místě bývalého oltářiště byl snad sto let starý toaletní stolek se zrcadlem. Ve vteřině mi prolétlo hlavou: kdo se do něho kdy díval a jaký měl osud? Jeho soukromý koutek světa nyní odráží můj obraz. Na stolku byl postavený šálek s podšálkem a talířkem ze starožitného anglického porcelánu a na všech třech byl motiv červené rytiny bájného Avalonu. Přišel cink. Takové to, když víte, že to je ono. V hlavě mi zaznělo – vezmi jí to, přinese jí to štěstí. Byla to jasná věc.  Pak jsem v přední místnosti obchodu objevila starožitné šperky. Různé stříbrné, s českými granáty a z obecného kovu… a pak stříbrný prstýnek s vyřezávaným jadeitem. Vyzkoušela jsem si ho. Zvláštní, mít na prstu šperk někoho, kdo měl nějaký svůj osud, radosti a možná bolesti, svůj charakter a dnes už asi nežije. Vzala jsem ho do prostoru bývalého oltářiště a v tom zrcadle sledovala, jestli je můj, tedy, jestli se ke mně hodí. Vyzařoval eleganci a nadhled. Nemohla jsem ho tam nechat, sliboval radost.  Pak jsem měla pocit, ze slyším kněžnu Libuši, že mi něco říkala, co se týkalo pouze mě, mého věštění a proč jsem zrovna tady, na Malé Straně. Jako by to šlo od jakési sošky, kterou jsem si nechala pod tímto dojmem přinést. Už jí mám doma. Na dálku to nešlo vidět, ale byla to starožitná poutní soška Panny Marie z Philipsdorfu. Jen z dálky jsem slyšela povídání majitelky o tom, jak byla nedávno u Karlových Varů na kdysi slavném poutním místě, podle kterého se říká – Panenko Skákavá. Šlo o Pannu Marii z českých Lurd, neboli Skoků u Karlových Varů, kde je zázračný léčivý pramen. Zeptala jsem se obchodnice na zdejší pohanskou svatyni, kde měl být později kostel, ten pak byl z příkazu Josefa II. zrušen a přestavěn na byty, a teď je tam její obchod. Šokovala mne odpovědí, že přímo tady, v těchto místech, byla věštírna, kde prý věstila samotná kněžna Libuše. (Moje první přezdívka pro výklady z karet a věštění nebyla od počátku Helen Stanku, ale Libuška, a Kartářky světla se neměly původně jmenovat Kartářky světla, ale Věštírna Libuše!)

Když jsem přišla domů, volala mi sestra. Prodávala zboží s vánoční tématikou tak, jako každým rokem, na zimních trzích. Byli u ní nakupovat různí lidé. Při balení večer jí ukradli peněženku, ale naštěstí  ne tu, kde měla tržbu, ale peněženku s kreditkou, kterou ihned zablokovala.

Došlo mi, proč mě v květinářství při nákupu ozdobiček intuice poslala varování o bídě. Stalo se to přibližně ve stejnou dobu. Ta energie si nalezla moji sestru. Naštěstí jí to nezpůsobilo žádnou větší škodu. Tedy – žádná bída. Ta by byla tehdy, kdyby jí ukradli peněženku, v níž měla tržbu za několik dnů. Metafyzika v běžném životě mě naprosto fascinuje. Mimochodem další kamarádka mi přivezla z Barcelony – hádejte –  také sošku Panny Marie. Měla potřebu ji koupit ve stejnou dobu, kdy já byla v tom starožitnictví. Děkuji z celého srdce svým andělům strážným.

PS.: Od ozdobiček mi přišla další zpráva. Byla v tu chvíli neuvěřitelná a splnila se do dvaceti čtyř hodin. Týkala se mých synů. To už je však jiný příběh.